Stránky o Střední Asii
Tyto stránky by měly přinést základní informaci o středoasijských zemích, jejich geografii, historii, kultuře a společnosti.
Ačkoli se oblast Střední Asie může na první pohled jevit jako poměrně jednotná geografická i kulturní oblast, při bližším pohledu zjišťujeme kromě určitých podobností i značné rozdíly.
Pro celou středoasijskou oblast od východního pobřeží Kaspického moře až k vrcholům Hindúkuše, Pamíru a Ťan-šanu je typické značně nehostinné klima – ať jsou to rozsáhlé pouště Turkmenistánu, stepi v Kazachstánu nebo vysokohorské oblasti Kyrgyzstánu a Tádžikistánu.
Oblast Střední Asie zahrnuje velice nesourodé oblasti – jsou zde území od nadmořské výšky pod hladinou světového oceánu (-132 m n. m.) v Karagii v jižní části poloostrova Mangyšlak v Turkmenistánu) až po velehorské oblasti s nadmořskou výškou přes 7 000 m, zároveň zde nacházíme naprosto odlišné typy klimatu i krajiny.
Pro Kyrgyzstán byli typičtí pastevci v jurtách, stáda koní, ovcí a koz na horských pastvinách, kde i v létě užijete teplý svetr, ale kde už většina obyvatel zná kočovný způsob života jen z vyprávění. Podobné je to i v hornatém Tádžikistánu, jehož 93 % rozlohy zaujímají hory patřící k nejvyšším horským systémům Střední Asie – Ťan-šanu a Pamíru a jehož polovina území se nachází v nadmořské výšce nad 3 000 m. Uzbekistán, to je i Ferganská nížina se silným žhavým sluncem, z jehož paprsků vyrůstá bohatství Střední Asie – bavlna, tabák, rýže, úroda ovoce a zeleniny. Velká část úrody však stojí a padá s mnoha tisíci kilometrů vybudovaných zavodňovacích kanálů, což je ještě více patrné v sousedním Turkmenistánu, kde jen 3 % rozlohy státu tvoří orná půda, která navíc musí být zavlažována.
Největší část Střední Asie byla odedávna – vzhledem ke svým přírodním podmínkám – zaměřena zejména na pastevecký způsob chovu dobytka. Vysoký podíl pastvin a malý podíl orné půdy (kterou je nutné v naprosté většině zavlažovat) je pro celou Střední Asii typický i dnes.
To vše se projevilo na kultuře středoasijských obyvatel, která je v největší míře odvozena od kočovnické tradice. Kočovní pastevci dokázali v suchých oblastech velice účinně využívat nehostinné přírodní podmínky a omezené zdroje. Přestože je dodnes v Turkmenistánu oblíbeným nápojem zkvašené velbloudí mléko čal, v Kazachstánu jeho varianta šubat, v Kyrgyzstánu zkvašené kobylí mléko kumys a na pasteveckou tradici odkazují i dnešní státní symboly některých středoasijských států – na kyrgyzské vlajce je vršek pasteveckého stanu (jurty) podobně jako na kazašském státním znaku, kočovné pastevectví už v současnosti zdaleka nehraje takovou úlohu, jako před několika desítkami let.
Bylo by ovšem chybou domnívat se, že i v minulosti byla celá Střední Asie zemí pastevců. Intenzivní zemědělství se závlahovými systémy bylo rozšířeno zejména na území dnešního Uzbekistánu, a to v okolí měst Samarkand, Buchara, Taškent a Fergana, na území současného Kyrgyzstánu kromě Ferganské nížiny částečně i kolem jezera Issyk-kul a v oblasti dnešního Turkmenistánu v několika významných oázách.
Přestože se do středoasijské oblasti dostalo velmi brzo křesťanství, největší vliv měl příchod islámu, jehož středisky se stala prosperující města. Zde se začaly vytvářet i výrazné odlišnosti v duchovní kultuře. Jednak zde stojí precizně vypracovaný právní systém založený na islámském právu, vytvořený v nejrozvinutějších oblastech s usedlým zemědělstvím. Na druhé straně stálo zvykové právo a právní systém obyvatel pasteveckých oblastí, který zákonné normy neměl (až na několik výjimek) nijak pevně ustálené, přestože se na islámské (šaríjové) právo mohl odvolávat.
Islámská tradice přinesla do středoasijské kultury i toleranci k mnohoženství, které se nepodařilo odstranit ani sedmdesáti letům sovětské vlády – v parlamentech Kyrgyzstánu a Kazachstánu nedávno probíhaly vážné diskuze o jeho legalizaci. Kromě mnohoženství se ve Střední Asii můžeme doposud (především v Kyrgyzstánu) setkat i s nefalšovanými únosy nevěst.
Pastevecká tradice byla ve středoasijských státech násilně přerušena příchodem sovětského režimu. Brutální stalinská kolektivizace přinesla usazení kočovného obyvatelstva, protože svobodný nomádský život a alespoň relativní nezávislost byly naprosto neslučitelné s ideologií a duchem sovětského režimu. Zároveň však bylo postaveno mnoho nových vesnic a statisíce domů, rychle probíhala výstavba nových silnic, škol, nemocnic, byla prováděna elektrifikace, byl vyhlášen boj negramotnosti, která dosahovala kolem 90 %.
Současnost středoasijských států je charakteristická hledáním vlastních kořenů. Ve všech středoasijských republikách začalo docházet k vytváření nové ideologie a nového systému, který se snažil vycházet z islámu. Poukazováním na slavné tradice příslušných národů se pak měla upevňovat národní sounáležitost.
Po rozpadu SSSR začalo docházet ke změnám v chápání tradic. Ve Střední Asii existovaly starobylé tradice prověřené mnohasetletou historií, v současnosti jsou ale vyzdvihovány spíše tradice z doby bezprostředně před VŘSR, což mnozí odmítají. Důvodem je spojování tohoto období s dobou vlády místních feudálů – bajů a manapů. Přesto se tyto tradice nenápadně dostávají do rodinné obřadnosti (především prostřednictvím televize a rozhlasu). Došlo ke znovuobjevení nových tradic, především náboženských, zároveň byly vytvořeny i tradice zcela nové.
Minulost ovšem není možné stále přikrašlovat. Sotva se v současnosti někdo odhodlá vrátit do dřívějších feudálních pořádků a opustí svůj současný životní styl. Nový model, který se na mnohých místech vytváří velmi bolestivě, by měl být uspokojivý jak pro zachování původních tradic, tak i pro samotné obyvatelstvo.
