Stránky o Střední Asii

Střední Asie

⇒ Vymezení oblasti a klimaticko-geografická charakteristika
⇒ Politické uspořádání do 19. století
⇒ Politické uspořádání v 19. století – ruské impérium
⇒ Zemědělská kolonizace Turkestánu

Vymezení oblasti

Geografická definice Střední Asie nebyla vždy zcela jednoznačná. Humboldt¹ označuje Střední Asii jako oblast o šířce 10° (od 39,5° s. š. do 49,5° s. š.), přičemž západní hranice je daná pobřežím Kaspického moře a východní hranice je mnohem méně výrazná.

Cestovatel Prževalskij (Převalskij)² zavádí pojmy Střední a Centrální Asie. Podle něj Střední Asie zahrnuje dnešní Kyrgyzstán, Tádžikistán, Uzbekistán, Turkmenistán, jih Kazachstánu, východní Turkestán (část dnešní západočínské provincie Sin-ťiang) a západní část Tibetu a do Centrální Asie řadí část dnešního Kazachstánu, Burjatsko, Mongolsko s přilehlými oblastmi v Číně (Vnitřní Mongolsko) a východní Tibet.

V současnosti je dohoda o vymezení Střední Asie jednodušší a vychází z definice Velké sovětské encyklopedie z roku 1975 („Střední Asie je území zahrnující Uzbeckou SSR, Kirgizskou SSR, Tádžickou SSR a Turkmenskou SSR“) . Dnes sem tedy patří zcela jistě všechny „středoasijské“ republiky bývalého Sovětského svazu: pouštní Turkmenistán, hornatý Kyrgyzstán, historickými památkami nejbohatší Uzbekistán a Tádžikistán se svým převážně perskojazyčným obyvatelstvem. V případě Kazachstánu je situace trochu složitější – do Střední Asie bývá zahrnována pouze jeho jižní část. Někdy se k ní ještě přiřazuje Afghánistán spolu s Ujgurskou autonomní oblastí Xin Jiang (Sin-ťiang) v Číně.
Podle definice UNESCO je kulturní vymezení Střední Asie širší – má se jednat o oblast, kde je u místních národů patrná jejich historická a kulturní sounáležitost. Podle této definice patří do Střední Asie Mongolsko, čínský Xin Jiang (Sin-ťiang), středoasijské republiky bývalého Sovětského svazu, východní Írán, severní Afghánistán a severozápadní Indie.

Klimaticko-geografická charakteristika

Určit klimaticko-geografická specifika Střední Asie není příliš složité. Se Střední Asií byla celkem oprávněně spojována velice nehostinná oblast rozprostírající se od východního pobřeží Kaspického moře až k vrcholům Hindúkuše, Pamíru a Ťan-šanu. Tato oblast, nazývaná Turkestán , byla oddělena od Ruska jednak Kaspickým a Aralským mořem, především však rozsáhlým pásem pouští, které se táhly od Kaspického moře až k jezeru Balchaš u hranic s Čínou.
Oblast Střední Asie zahrnuje velice nesourodé oblasti – jsou zde území od malé nadmořské výšky (část území je pod úrovní světového oceánu) až po velehorské oblasti s nadmořskou výškou přes 7 000 m; zároveň zde nacházíme naprosto odlišné typy klimatu i krajiny.

Turanská nížina³

Střední část sledovaného území vyplňuje zejména rozsáhlá Turanská nížina (Turanskaja nizmennosť) , rozprostírající se na území Kazachstánu, Uzbekistánu a Turkmenistánu, se svými pouštěmi (především Karakum a Kyzylkum s nadmořskou výškou do 922 m).
Nejnižším bodem (–132 m n. m.) je Karagie v jižní části poloostrova Mangyšlak v Turkmenistánu. Turanskou nížinu ohraničuje na jihu pohoří Kopet-Dag (nadmořská výška 2 000 až 3 000 m), na západě Kaspické moře, na severozápadě úpatí hor Mugodžar, na severu Turgajská náhorní rovina (Turgajskoje plato), na severovýchodě pak Kazašská pahorkatina (Kazahskij melkosopočnik) s nadmořskou výškou 300 až 400 m, na jihovýchodě pohoří Ťan-šan, Pamíro Alaj a Pamír (7 495 m, nejvyšší bod v Tádžikistánu – do roku 1962 Pik Stalina, pak Pik Kommunizma, nyní Pik Ismoil Somoni) a na východě poušť Betpak-Dala (Hladová step). Oblast severní hranice vedoucí od severního pobřeží Kaspického moře k jezeru Balchaš je typická svými polopouštěmi (oblast přechodu od zóny stepí na severu k zóně pouští na jihu). Pro Turanskou nížinu je typické pastevní zemědělství na převládajících kavylových stepích. Lesy se zde nevyskytují.
Rostlinná výroba připadá v úvahu pouze v těch místech, kde je vybudováno umělé zavlažování. Půdy jsou většinou zasolené – jedná se o solončaky a solonce. (V Turanské nížině se nacházejí i naleziště ropy a zemního plynu, např. u Mangyšlaku je to Mangyšlakskij něftěgazonosnyj rajon, další naleziště jsou ve Ferganské nížině.)
V polopouštních oblastech je kontinentální podnebí s horkým létem (průměrná teplota nejteplejšího měsíce července dosahuje 24 až 26 °C, průměrná teplota nejchladnějšího měsíce ledna dosahuje –14 až –18 °C). Množství srážek je nízké (200–300 mm za rok). V pouštních oblastech se pohybuje průměrná teplota nejteplejšího měsíce července mezi 26 až 30 °C, průměrná teplota nejchladnějšího měsíce ledna dosahuje od –12 °C v severní části až k –1 až –2 °C na jihu.
Množství srážek v pouštích dosahuje 80 až 150 mm za rok, přičemž nejvíce srážek připadá na jaro. Malé množství srážek je dáno polohou Střední Asie – na světě nenajdeme vzdálenější místo od moře. Převládající větry vanou od západu a od Atlantského oceánu již příliš vlhkosti nepřinášejí, se studenými větry od Severního ledového oceánu je to podobné. Monzunové deště od Indického oceánu zase zachytí Himaláje.
Říční síť je velice řídká, představovaná málo vydatnými toky, které během roku často vysychají, nebo jsou zcela využity pro zavlažování. Pouze velké řeky (Amudarja a Syrdarja patřící k úmoří Aralského jezera, řeka Ili vlévající se do jezera Balchaš) napájené horskými ledovci protékají středoasijskými pouštěmi relativně stabilně a zavlažují rozsáhlá území (Ferganská nížina, Hladová step, oblasti kolem Karakumského kanálu).
Je zde množství jezer, většinou slaných. Spodní vody se nacházejí většinou ve velkých hloubkách a bývají často zasolené.

Kavylová step

Centry osídlení spojeného s intenzivním zemědělstvím se stávaly především oázy, kde se zároveň vytvářela i centra obchodu, kultury i politické moci – v západní části Střední Asie to byly mervská, chivská, samarkandská a bucharská oáza, dále pak Ferganská nížina. Ve východní části (na území Číny) je to pak Aksu, Kašgar, Jarkand, Chotan, Turfan.
Území Tádžikistánu, severovýchod Kyrgyzstánu, západ Uzbekistánu a malou část jihozápadního Turkmenistánu vyplňuje pohoří Pamíro-Alaj, které se dělí na tři základní části – Gissarský Alaj, Tádžická deprese a Pamír.
V horských oblastech Pamíru a Ťan-šanu nalezneme výrazné klimatické stupně podle nadmořské výšky: stepi, lesy, alpinské louky a nejvýše oblast ledovců a věčného sněhu. Průměrná roční teplota se zde pohybuje od +15,8 °C v rovinách do –0,8 °C ve výšce nad 3 000 m. Přestože s nadmořskou výškou stoupá množství srážek, jsou i ve vysokohorských oblastech Pamíru a Ťan-šanu velmi suché kotliny, chráněné od větrů nesoucích vláhu.
Sněžná čára ve středoasijských horách leží poměrně vysoko (od 3 000 až 3 600 m v okrajových horských hřbetech, do 5 500 m ve středním Pamíru). V Ťan-šanu a Pamíru jsou rozsáhlé ledovce (celkem zhruba 11 000 km2).
Největší část Střední Asie byla odedávna – vzhledem ke svým přírodním podmínkám – zaměřena zejména na pastevecký způsob chovu dobytka.

Bylo by ovšem chybou domnívat se, že celá Střední Asie byla zemí pastevců. Intenzivní zemědělství se závlahovými systémy bylo rozšířeno zejména v dnešním Uzbekistánu, a to v okolí měst Samarkand, Buchara, Taškent a Fergana, v kyrgyzské části Ferganské nížiny, v Kyrgyzstánu částečně i kolem jezera Issyk-kul a v Turkmenistánu téměř všude, kde byla k dispozici voda. Pro velkou část Střední Asie je rovněž typický vysoký podíl bavlny v osevním postupu. Tradice jejího pěstování jako významného exportního artiklu začíná v 19. století a souvisí především s potřebami Ruska. Úspěšné zavedení a modifikace amerických odrůd bavlny způsobily, že se Střední Asie stala nejbohatší bavlnářskou oblastí světa. Vysoký podíl pastvin (společně s půdou, kterou není možné využít z důvodu nedostatku závlahových systémů) a malý podíl orné půdy (kterou je nutné v naprosté většině zavlažovat) je pro celou Střední Asii typický i dnes. Nepříznivé geografické podmínky měly zřejmě největší podíl i na pozdějším ovládnutí této oblasti Ruskem. Zatímco ruský postup směřoval od 17. století na východ a dosáhl pobřeží Tichého oceánu a dokonce i části amerického světadílu, zájem o Střední Asii ze strany Ruska byl mnohem menší a výrazněji se objevuje až v 19. století.

⇒ Vymezení oblasti a klimaticko-geografická charakteristika
⇒ Politické uspořádání do 19. století
⇒ Politické uspořádání v 19. století – ruské impérium
⇒ Zemědělská kolonizace Turkestánu

Poznámky

Petr KOKAISL, Jan PARGAČ a kol. Lidé z hor a lidé z pouští: Tádžikistán a Turkmenistán.Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2007. ISBN 978-80-7308-167-6
¹Humboldt Alexander, von (1769–1859) – německý přírodovědec a geograf, v roce 1829 podnikl cesty na západní a jihozápadní Sibiř.
²Prževalskij Nikolaj Michajlovič (1839-1888) – ruský cestovatel, podnikl čtyři expedice do Střední Asie a Tibetu (přes 30 000 km), při páté cestě umírá, je pohřben u kyrgyzského jezera Issyk-kul v Karakolu (dřív. Prževalsk).
³Velký atlas světa, Praha, 1990